Každého z nás zavřené Česko omezuje a přibývá těch, které doslova ničí. Všichni toužíme po volném pohybu, navštěvování blízkých, po kultuře. Školákům i jejich rodičům velmi prospěje návrat dětí do škol, potřebujeme si nakoupit oblečení na novou sezonu, plánovat dovolenou… Otevření obchodů, služeb a cestování nám vrátí kvality života, na které jsme byli zvyklí, ale také mnoho pracovních příležitostí.
Nehledě na to, jaký máme názor na koronavirus, tedy jakým informačním zdrojům důvěřujeme a také jaké máme osobní zkušenosti, naše přání a potřeby ohledně návratu do normálního života jsou v podstatě stejné.
Ve společnosti stoupá frustrace – napětí, úzkost, obavy. Kromě konkrétních příčin je na vině pocit vlastní bezmoci: “Jsem ve velmi nepříjemné situaci, trvá to už moc dlouho, nemám plnou důvěru v ty, kteří to tu řídí – a sám s tím nemůžu nic dělat…” Bohužel do toho vstupuje opakovaná zkušenost, že i když stát rozvolní, dlouho to nevydrží a vracíme se tam, kde jsme byli.
Vlastnímu pocitu bezmoci se můžeme postavit aktivitou, která dává smysl. K dispozici tu máme stále se zlepšující testování a trasování, která reálně pomůže cíleně zasahovat tam, kde potřeba, abychom nemuseli být výrazně zasaženi všichni. Po otevření společnosti nám využívání nástrojů testování a trasování pomůže ubránit se opakovanému dramatickému šíření nákazy a tedy i navrácení se do lockdownu.
STRUČNÝ PŘEHLED VÝSLEDKŮ DOTAZNÍKU
Ministerstvo zdravotnictví již několik měsíců zveřejňuje data o rychlosti trasování, které komentujeme v našem pravidelném monitoringu. Chtěli jsme ale data doplnit o kvalitativní část. Proto jsme provedli rychlé šetření pomocí anonymního dotazníku na sociálních sítích.
Je nutné zdůraznit, že se nejedná o reprezentativní vzorek. Cílem bylo získat orientační přehled od lidí, kteří absolvovali telefonický rozhovor s hygienou a byli ochotni se o své zkušenosti podělit. Rovněž jsme se zaměřili na postoje k nástrojům testování a trasování. Anonymní dotazník dosud vyplnilo 96 respondentů, převažovali obyvatelé Prahy, Karlovarského a Středočeského kraje. Za ochotu všech zúčastněných děkujeme. Budeme rádi i za vaše zkušenosti a názory.
Z našeho šetření vyplývá, že rozhovor s hygienou je vnímán jako bezproblémový naprostou většinou respondentů, kteří dotazník vyplnili. Dále hodnotili rozhovor jako profesionálně vedený. Pracovníci a pracovnice hygienických linek za uplynulé měsíce odvádí dobrou práci. Tři ze čtyř dotazovaných uvádí, že telefonát šel hladce, svižně. Hygiena se téměř polovině nakažených ozve už během prvních 24 hodin po testu, případně po nahlášení rizikového kontaktu a celkově lze bezpečně vyvrátit obavy, že se lidé telefonátu od hygieny nedočkají.
Obrovskou nevyužitou příležitostí je možnost sebereportování, tedy předvyplnění rizikových kontaktů, přes webový formulář. Možnost sebereportování prozatím užívá jen velmi omezené množství lidí – v našem drobném šetření na sociálních sítí jej využila jen jedna třetina respondentů. Polovina respondentů o této možnosti dokonce ani nevěděla. Přitom právě možnost sebereportování má potenciál zkrátit rozhovor s hygienickou stanicí, tudíž šetří čas oběma stranám. Navíc funkční sebereportování podporuje důvěru ve spolupráci s veřejnou institucí, což občanům chybí. Dle našeho názoru by si webová aplikace zasloužila daleko více propagace než se jí dostává. Pro ty, kteří jsou zvyklí vyřizovat záležitosti online, by se mělo jednat o primární cestu trasování, že se to neděje potvrzuje nejen naše drobné šetření, ale i statistiky krajských hygienických stanic. Např. podle reportu Ministerstva zdravotnictví z 26. března využilo sebetrasování 10 – 15% pozitivních.
Ještě méně lidí v našem šetření pak aktivně využívá aplikaci eRouška, zhruba každý čtvrtý. Třetina dotazovaných dokonce uvedla, že používala eRoušku dříve, ale aplikaci si odinstalovala. V současnosti, kdy je epidemie ještě silná, může být mnoho výhrad vůči eRoušce oprávněných, ať už jde o možnost falešně pozitivních hlášení (eRouška ohlási i kontakt, při kterém měly obě strany respirátor) nebo to, že hlášení eRoušky negeneruje automaticky žádanku na test. Ve stavu, kdy se budou vyskytovat pouze jednotky nakažených, však něco jako eRouška může nabýt na významu. Jejích varování bude velice málo, takže lidem nebude zatěžko jít se testovat, a státu nebude zatěžko v oněch případech testování zdarma umožnit.
Argumentovat tím, že některá opatření nefungovala během předchozích vln je pohled do minulosti. Jakkoli může být pravdivý. Aktuálně potřebujeme výhled a seznam změn, které zavádíme pro budoucnost bez dalších výrazných restrikcí.
Většina občanů v produktivním věku je zvyklá využívat v komunikaci se státem elektronickou formu – například počet zřízených datových schránek u nás je přes milion. U této skupiny je třeba větší propagace uvedených elektronických nástrojů ke zvládání epidemie. U dominantně starší skupiny obyvatel, kteří na elektronickou komunikací se státem nejsou zvyklí, doporučujeme podporovat možné mezistupně v komunikaci – pomocníka či mediátora, který starším občanům a občankám pomůže. Tuto roli mohou plnit nejen děti a vnoučata, ale i pojišťovny nebo komunitní skupiny.
DÍVEJME SE DÁL, TŘÍTÝDENNÍ VÝHLED NÁS NIKAM NEPOSUNE
Občanům je vyčítáno, že nedodržují nařízení vlády – při tiskových konferencích se často opakuje akuzační narativ – emotivní obviňování, že za počtem nakažených stojí jedinci nerespektující dílčí nařízení. Vedlejší efekt tohoto akuzační narativu vlády je posilování dojmu, že většina lidí zásady nedodržuje. Následkem toho pak lidé mohou častěji jednat tak, jako by očekávaným chováním bylo podvádět. Nedodržování formulovaných pravidel dozajista prohřeškem je, obdobně je na tom však i absence dlouhodobého výhledu jak řešit pandemii a jeho zdárně vysvětlení.
Vláda neumí komunikovat v dlouhodobém horizontu a zoufale zde chybí výhled do budoucna, který by byl ambicióznější než pár týdnů dopředu. Vtipům o tom, jak dlouho má trvat třítýdenní lockdown, se můžeme smát, ale v jádru ukazují především na nezvládnutou dlouhodobou komunikaci. Tak vláda protrahovaným zákazem ztrácí autoritu i důvěru. Výzvou pro vládu je začít s dlouhodobě udržitelnou komunikací, podle které se budou moci občané rozhodovat a naplánovat své pracovní i rodinné záležitosti. Přitom právě dlouhodobě udržitelné návyky, které si dokážeme osvojit (za všechny jmenujme respirátory, spolupráce při testování i trasování, karantény a izolace) nás navrátí k životu, po kterém se nám nyní stýská.
MÉNĚ TRASUJEME TAKÉ KVŮLI CHYBĚ V ÚSUDKU
Kromě pocitu nekoncepčnosti a špatné komunikaci vlády směrem k občanům a nepříjemným pocitům při samotném trasování kontaktů je ve hře ještě jedna důležitá věc. V životě se občas všichni dostáváme do situace, kdy je třeba udělat něco pro nás nepříjemného. Mnohem lépe se nám takový úkol plní, pokud věříme, že to má smysl.
Na sociálních sítích i v médiích vídáme zprávy, že trasování nefunguje, protože někomu z hygieny nezavolali. Takové chyby se jistě stávají a jsou nepříjemné. Chybou ale je jednotlivé případy zobecnit a udělat z nich pravidlo. Psychologie tomuto jevu říká “kognitivní chyba zobecnění”, které se občas dopouštíme v našem běžném životě. Stává se nám to většinou pokud v nás situace, kterou hodnotíme, vyvolává silnou emoci.
Další kognitivní chybou, která nám komplikuje motivaci k trasování, je “selektivní výběr informací”. Jde o to, že máme tendenci všímat si a brát v potaz zprávy, které potvrzují a tím i posilují náš názor k dané věci. Například pokud sympatizujeme s nějakou politickou stranou, budeme v mediálním prostoru vnímat a brát vážně informace, které tuto stranu chválí a stejně tak si budeme hodně všímat kritik rivalů. Selektivní výběr informací výrazně podporují sociální sítě, mluvíme dnes o sociálních bublinách – propojení lidí s podobnými názory a zájmy, takže se nám automaticky zobrazují hlavně informace, která nám konvenují, což posiluje selektivní vidění světa a snadněji se pak ve svém úsudku dopouštíme kognitivních chyb.
Pokud tedy máme k trasování rozporuplný postoj nebo spíše nedůvěru, oboje může pramenit jednak z nedůvěry v nabízené nástroje vlády a určitě také nepříjemný pocit z nahlašování kontaktů, pak máme blízko k oběma kognitivním chybám. Naší pozornosti neuniknou zprávy o chybách hygieny a ty si rychle zobecníme v obecnou pravdu.
Za důkaz nefunkčnosti trasování se často bere fakt, že na jednoho nakaženého připadá průměrně jeden vytrasovaný kontakt, zatímco (v době psaní tohoto článku) lidé hlásí okolo pěti kontaktů bez roušky za týden. To na první pohled vypadá jako veliká neefektivita, nicméně když se nad věcí hlouběji zamyslíme, obraz se změní. Pokud vezmeme v úvahu, že od jednoho z uvedených pěti kontaktů jsme se nakazili, a není tedy jako rizikový kontakt námi hlášen, zbývají čtyři. Předpokládejme, že tři z nich jsme potkali v době, kdy jsme byli infekční. Pokud tedy trasování jeden z těchto tří kontaktů odhalí, eliminuje třetinu potenciálních šiřitelů!
Ale pojďme ještě dále a představme si, že by hygieny místo současné třetiny byly schopny vytrasovat polovinu rizikových kontaktů, tj. jeden a půl kontaktu na člověka. V takovém případě by se R snížilo ze současných 0.8 na 0.6, což by znamenalo, že se ze současných čtyř tisíc případů týdně na tisíc dostaneme nikoli za čtyři, ale za dva týdny. Polovina průměrného vytrasovaného kontaktu navíc by nám tedy ušetřila čtrnáct dní lockdownu. Je jasné, že jsme se při svém uvažování dopustili spousty zjednodušení, i tak je ale jasné, že trasování smysl má, hraje značnou roli i v současnosti, kdy údajně “nefunguje”, a může být účinným nástrojem pro umožnění “normálního” života v budoucnosti.
ZÁVĚR
Neztrácejme naději v otevřené Česko, které vydrží být otevřené, ani důvěru v systém trasování, který může výrazně pomoci. Naše malé anonymní šetření na sociální síti potvrdilo, že trasování funguje, byť není bezchybné a práce hygieny se v tomto směru zlepšila. Rozhodně také potvrdilo, že jeho potenciál, tedy schopnost přispět k úspěšnému boji s covidem, využíváme méně než si zaslouží. K návratu do života, po kterém toužíme, nám nepomůže jeden magický klíč, ale spousta menších návyků, které si osvojíme.
Jan Kulhánek, Lucie Michálková, Laboratoř veřejných politik BISOP